Babička chodila pro chleba kilometry daleko, děda chránil Masaryka.
Výstavu, která bere dospělým dech, připravili žáci a žákyně z Montessori tříd na ZŠ 5. května v Liberci. Věnována je sto letům naší republiky z pohledu rodin a jejími autory jsou děti od první do páté třídy. Vyptávaly se a poslouchaly příběhy svých rodičů, prarodičů a praprarodičů. Nejzajímavější věci pak přenesly na papír, doplnily fotografiemi či obrázky, a přednesly rodinnou historii celé třídě. Podzimní projekt ukončila prosincová vernisáž.
Příběhy desítek rodin návštěvníky uchvátily. „Cítila jsem dojetí, ale i hrdost,“ svěřila se jedna z maminek, když četla o pradědovi legionáři a prohlížela si jeho medaile za zásluhy. Jiná nástěnka zas brala dech tomu, kdo četl kostrbaté prvňáčkovské písmo: „Můj praděda ve druhé světové válce měl velký barák a potom přišli Němci… a měl už jenom jeden pokoj pro šest lidí. A potom dali mého pradědu do koncentráku, který se jmenuje Terezín, a tam učil děti. A pak ho vezli do koncentráku, který se jmenoval Osvětim, ale nedovezli ho tam, protože skončila druhá světová válka.“
Pátrání v rodinné historii bylo na dětech samotných, někdy pomohli rodiče. „Některé děti na projektu pracovaly celé měsíce,“ líčí zapálení svých žáků a žákyň učitelka Veronika Procházková. V domácnostech se pak rozvíjela vyprávění plná vzpomínek. „Děti se tak dostaly k informacím, které by se nikdy nedozvěděly,“ dodává učitelka Milena Beránková. Třeba o prababičce, která měla sedm sourozenců, a neměla boty, jen si obalovala nohy do hadrů. Jiná babička zas chodila pro chleba pěšky několik kilometrů. Další žáček či žákyně zas popisovali strádání a mučení svých prarodičů v koncentračních táborech.
„Mile nás překvapilo, že se napříč třídami našlo několik dětí, které mají slavné předky,“ doplňuje učitelka Veronika Pozlerová. Od nositelů vyznamenání za válečné zásluhy přes významného malíře či člena osobní ochranky prezidenta T. G. Masaryka.
Zajímavé také bylo, jak děti pojaly svobodu ve zpracování. Někdo kreslil k tátovu vyprávění o srpnu 1968 obrázky, jiný zas přinesl fotky z průvodu na 1. máje ve Frýdlantě. Zpestřením výstavy byly i zapůjčené předměty jako prababiččiny dřeváky, maminčina aktovka z roku 1986, babiččin psací stroj, prvorepubliková školní lavice, staré bankovky a mince, brýle z roku 1930, které nosil děda Emil…
„Hodně lidí má dějepis ze školy zařazený jako něco nudného a nikdy k němu nenajde cestu. Děti navíc nemají takový pojem o čase, nic jim neříkají století a tisíciletí. Když to ale vezmeme přes nejbližší rodinu, přes lidi, které děti osobně znají, jejichž fotky najdou v rodinném albu, zaujme to jejich pozornost a cesta do minulosti je otevřená,“ vysvětluje Martina Minsterová, která liberecké Montessori třídy koordinuje.
Historické rodinné střípky doplňovaly děti ještě pod vedením učitelek charakteristickými rysy uplynulých sta let – architekturou, módou, příběhy našich prezidentů a historickými mezníky. A nebylo to biflování se letopočtů a jmen. „Často se mě děti dopodrobna vyptávaly, proč k něčemu došlo. Velice je zaujala například Mnichovská dohoda,“ potvrzuje učitelka Lucie Černá.
Návštěvník výstavy absolvoval zajímavou procházku mezi lety 1918 a 2018. „Dětem i dospělým, kteří se zapojili, patří dík za odvedenou práci,“ dodává Iveta Rejnartová, ředitelka ZŠ 5. května, kam Montessori třídy náleží.
