PRINCIPY TVOŘIVÉ ŠKOLY
K základním principům činnostního učení patří:
A) ve výuce:
- vyučovat prostřednictvím vlastní činnosti žáků, využívat smyslové poznání a zkušenosti žáků
- využívat objevování, vlastní tvořivosti a vynalézavosti žáků
- vycházet ze životních situací, podporovat u žáků poznávání a aplikaci poznatků v praxi
- dát žákům přiměřený čas k učení a vést je k dokonalému zvládnutí učiva (trvalému osvojení vědomostí)
- vytvářet projekty pro jednotlivé ročníky s využitím mezipředmětových vztahů
- učit žáky pracovat s informacemi, nahlížet souvislosti, propojovat poznatky různého druhu, rozumět grafům, diagramům, tabulkám, …
- volit učivo ve shodě s individuálními možnostmi a zájmy žáků, klást důraz na smysluplné učení (dialog, kooperace)
- vést žáky k vlastní organizaci učení
- využívat sebekontrolu a sebehodnocení žáků
- organizovat práci žáků ve skupinách
- poznávat (diagnostikovat) žáky, jejich potřeby a schopnosti a na tomto základě volit nejvhodnější přístupy
- organizovat vnitřní diferenciaci ve třídě
- využívat vhodných metodických materiálů (učebnic, metodik, pracovních sešitů a didaktických pomůcek)
B) při výchově :
- rozvíjet klima dobrého vztahu mezi žáky, mezi žákem a učitelem
- respektovat schopnosti žáků, zadávat účelné individuální úkoly, a tím pěstovat jejich smysl pro povinnost
- utvářet u žáků schopnost naslouchat a brát v úvahu názory jiných lidí
- učit žáky spolupracovat a respektovat práci a úspěchy druhých, projevovat pozitivní city v chování a jednání
- vytvářet prostředí, ve kterém se žáci cítí dobře a chtějí se učit, které dává prostor pro žákovu sebedůvěru a seberealizaci
- rozvíjet schopnost žáků spolupracovat a pracovat v týmu
- hodnotit znalosti žáků, nikoliv jejich slabiny (největším trestem pro děti je nebýt oceněn a pochválen, pochvala a odměna jsou naopak největší motivací )
ČINNOSTNÍ UČENÍ
Chcete-li dobře vzdělávat, pamatujte na tři věci – hlava, ruce, srdce.
(J. A. Komenský)
Základy činnostních metod a forem učení položil filozof, pedagog a psycholog Jan Amos Komenský svým nadčasovým pedagogickým dílem. Systém českého činnostního učení byl rozvinut a v praxi ověřen reformní pedagogikou české činné školy 30. let 20. století.
Dnešní podoba českého činnostního učení, tak jak ji předkládá vzdělávací program Tvořivá škola, vychází z této tradice, ze současných pedagogicko-psychologických výzkumů učení a vzdělávání, ze současných dokumentů, které se zabývají problematikou základního vzdělávání, jakož i ze zkušeností nejlepších učitelů z praxe.
Moderní činnostní vyučování je na vědeckém základě vytvořený, ucelený soubor činnostních (aktivizujících) metod a forem učení, který dává žákům prostor ke konkrétním činnostem, samostatným úvahám a tvorbě vlastních otázek. Žák zde není pouze pasivním příjemcem informací, ale projevuje vlastní iniciativu – koná, činí, přemýšlí a tvoří.
Základními principy činnostního vyučování je probouzení zájmu a nabývání nových poznatků žáky názorně, vlastní činností a prožíváním, za pomoci vhodných metodických materiálů a pomůcek.
Činnostní učení se rovná metodě objevování. Žáci objevují principy a zákonitosti jevů a problémů sami, na základě kroků doporučených učitelem. Vlastním objevováním, manipulací s pomůckami a vlastní tvorbou úloh si žáci poměrně rychle a především trvale osvojí praktické zkušenosti, k čemu bude nový poznatek a dovednost sloužit, např. v matematice potřebné algoritmy a pravidla, aniž by počítali sloupce zbytečných příkladů bez porozumění. Učivo se procvičuje na konkrétních příkladech a situacích, které přináší každodenní život kolem nás, a tak má pro žáky osobní smysl, zároveň se zaměřuje na zvládnutí podstatných jevů. Příklady a názory učí žáka vnímat učení jako činnost důležitou pro vlastní život i existenci okolního světa. V průběhu vzdělávacích procesů je žák veden k samokontrole, samohodnocení a samostatnému rozhodování. Učí se pracovat sám a spolupracovat v týmu.
Činnostní vyučování nevyžaduje žádnou zásadní změnu organizace vyučování ve škole, přitom vytváří prostor pro všechny organizační formy vyučování uvnitř třídy. Díky pracovním sešitům a pomůckám pro každého žáka a nabízeným činnostem umožňuje zapojení všech dětí i v rámci frontální práce. Vizualizace myšlení prostřednictvím pomůcek (kostka a kolečka, divadélko, kartičky apod.) zprostředkovává učiteli stálou kontrolu nad prací všech žáků. Práce s tématickými pracovními sešity obsahujícími motivační prvky, samokontrolu a mezipředmětové vztahy dovolují žákům pracovat v určitých částech hodiny i podle individuálního tempa a podněcují k rozličným činnostem. Dramatizace, hraní rolí a společné řešení problémů rovněž utvářejí podmínky pro rozvoj kooperace.
K základním pracovním metodám činnostního učení patří projektové vyučování, využívání mezipředmětových vztahů, individualizace (samoučení), práce ve skupinách, tvořivá práce s učebnicemi, pracovními sešity, didaktickými pomůckami.
K žákovi se v rámci činnostního učení přistupuje jako k jedinečné osobnosti, která se aktivně podílí na vlastním vzdělávání. Učitel podporuje rozvoj vnitřní motivace žáků ve výuce, akceptuje náměty žáků, vytváří přirozený prostor pro poznávací aktivity a přijímá osobní odpovědnost za celkovou úroveň jejich vzdělanosti.
Činnostní učení vytváří podmínky ke vzájemné komunikaci mezi učitelem a žákem, ale i mezi žáky navzájem, rozvíjí smysl pro týmovou práci a vede k přirozenému zapojení žáků se speciálními potřebami učení. Učitel je partnerem žáka, kdy partnerství můžeme charakterizovat jako aktivní podíl žáka na vyučování usměrňovaný učitelem. Nadřazenost učitele nad žákem se odehrává pouze v rovině intelektuální a etické.
Výsledkem činnostních postupů je zdravá individualita – žák zvídavý, aktivní, tolerantní, ohleduplný a otevřený. Činnostní vyučování vede přirozenou cestou k rozvoji tvořivosti, samostatného a logického myšlení. Žák se učí zvládat učivo jako základ k dalšímu učení a jeho využívání v životě. Činnostní vyučování je základem celoživotního učení pro všechny.